Jak jsme pokořili Štatl – aneb sto kiláků za den

 

Pokusím se popsat průběh 13. ročníku pochodu „Brněnský vokruch vokolo Štatlu“, pořádaného Klubem Korýšů 6.–7. června 2008.

Celý to začalo někdy začátkem roku kdy, Pepa přišel s touto akcí. Předvedl nám na netu co je potřeba, jaký jsou podmínky, jaký pravidla a co to vlastně je. Nikdo se do účasti moc nehrnul, protože ušlapat za den sto kiláků, je pořádnej mazec. Po Pepově neustálém hecování, jsem se k němu přidal a když o našem počinu uslyšel Drtič, okamžitě prohlásil, že jdem. V tento okamžik jsme s Pepou z této akce měli ještě srandu a brali ji tak nějak s rezervou. Následně nám kolega v práci udělal reklamu, že sháníme další do týmu, s tím, že se o našem počinu dověděla spousta lidí a v ten okamžik již patrně nebylo cesty zpět, jelikož bychom byli za blbce.

A tak nezbylo než se zaregistrovat, přihlásit a 6.6.2008 přijet na start. Těsně před odjezdem, jsem napsal do diskuze k pochodu „Nashledanou v cíli“ s tím, že to nejdem jen zkusit ale jdem dojít. Bylo to v daný okamžik ještě nejasné, ale věřili jsme tomu všichni tři. Ve 20:15 hod jsme byli vypuštěni na vokruch. Začátek trasy odsejpal docela svižně s tím, že na nás docela depresivně působilo to, proč nás všichni předbíhaj, když jdeme tak rychle? Nepropadli jsme panice a uklidňovali se tím, že naší taktikou bylo nepřepálit začátek, abychom neodpadli. Průchody přes vesnice k první kontrole u Žabárníku (22:30 hod ) byly doprovázeny komentáři lidí sedících v zahrádkách hospod, kteří nechápali kam může jít taková spousta lidí s batohy a světly na noc. Na první kontrole jsme vyměnili ponožky, dali pivo v místním lokále, poslechli lidový folklór s kytarou a šli dál. Pokračovali jsme tmou směrem k Olympii, kde při výstupu ke kruháku jsme vyslechli nemístné poznámky jednoho z účastníků, který nás předbíhal, na adresu „Nordických holí“ které používal Pepa s Drtičem.  Cestou kolem Olympie, bylo z Újezda slyšet Argemu a tak jsem na mobilu pustil konkurenční Kabáty, aby nám cesta líp ubíhala. V Modřicích na 21,5 km nás překvapila nečekaná kontrola a navíc zde již bylo vidět některé chodiče jak vyhledávají v jízdních řádech, kdy jede autobus. Cesta ubíhala pohodově a zatím jsme hýřili optimismem. Další kontrola na Anenském mlýně byla příjemná tím, že se podával čaj, který přišel docela vhod. Další cesta údolím Bobravy nám výrazně zvedla sebevědomí, neboť jsme docela dost chodičů poslali za svá záda. A to nejen tím, že jsme s čelovkou šli rychleji, taky tím, že jsme nebloudili a hlavně tím, že jsme nezkracovali cestu, neb se ukázalo, že jsme předběhli skupinu, která vyšplhala stráň, která byla sice kratší ale časově na ní hodně ztratili. Ve Střelicích na nádraží (38,5 km), jsme dali první větší přestávku, kde jsme si vorazili celkem skoro na půl hoďky, najedli se, napili dali panáka, vyměnili ponožky a za svítání pak šli dál. Tady se již začínala ukazovat únava, a trvalo nám skoro dva kiláky než jsme se dostali na parametry a pokračovali v nasazeném tempu. Cestou z Kývalky na východní tribunu, což je D-éčko, jsme předešli několik účastnic, na kterých bylo očividně patrné, že toho již mají plný brejle. V 6:33 hod nás v půlce pochodu čekal Jhonny, na kontrole u Helenčiny studánky. Začali jsme si uvědomovat, že máme čas na to, že by se to dalo stihnout do té doby než jsem sundal ponožky a kolegové z týmu uviděli to co já. Oba malíčky zalité krví. Drtič málem omdlel, zatímco Pepa se smál a prohlásil: „ Propíchni to skalpelem, ovaž izolačkou a jdem dál!?!“. Docela mě potěšil pohled na nohy jednoho z účastníků zájezdu, sedícího na schůdcích ke studánce, když jsem šel naplnit petku vodou, neboť měl nohy dodělaný jako já a zamotanej skoro každéj druhej prst. Tak jsem to propích skalpelem, vypustil obsah, omotal izolačkou a šli jsme dál.  Rozjezd byl opět dost křečovitý, při zastávce jsme pěkně ztuhli. Já na další padesátku vybalil hůlky, abych konečně držel basu s týmem a hlavně měl oporu v kopcích co nás čekaly.
Výstup na hrad Veveří jsme zvládli i přesto, že se začalo Pepovi ozývat koleno, přes které měl od startu ortézu. Cestou do Bítýšky už Pepa docela trpěl a podél přehrady jsme hledali kde usednout, abychom spočli. Rybář sedící na břehu nás informoval, že před náma prošlo již 71 chodičů a my jsme tak nějak tušili, že budeme patrně již poslední, že nás už dlouho nikdo nepředběh. Kontrola v přístavišti se nedala přehlédnout. Čas 9:05 hod na kontrole, dával jednoznačnou šanci na dokončení v limitu. U studánky pod Třemi kříži, jsme doplnili vodu, něco pojedli ( co nebudu psát) a vydali se na doslova „ Křížovou cestu“ vzhůru na Trnůvku ( 415 m n.m. - 63 km). Na vrchol Pepa docházel za neustálého sykání bolestí a dost nás překvapil, že bolelo i druhé koleno. Následoval nutný odpočinek, přehození ortézy na druhé koleno a zvolnění tempa. Sestup přes Senařov do Jinačovic ( 310 m n.m. – 66,5 km) nám moc elánu nepřidal, přesto jsme se shodli, že už se nám jde daleko líp do kopce jak z kopce. Což je pro normálního jedince asi nelogické!?!  Při dalším výstupu na Velkou Babu (430 m.n.m – 68,5 km) jsme pookřáli, neb cestou do kopce se nám značně ulevilo. Hlavně mojím malíčkům a Pepově kolenům. Celkovou únavu končetin pomíjím, protože ta se očekávala. Ke kontrole nás nasměrovala paní v lese, která byla patrně účastnicí jiného pochodu, ale obětavě nás upozornila, že za křižovatkou asi 50 metrů je kontrola. Tuto jsme našli sice až asi po půl kilometru, přesto patří paní velký dík, neb jsem předpokládali, že máme jít jinudy a v diskuzi je patrné, že na této kontrole kdosi pohořel. Cestou dolů do České (306 m.n.m. – 72 km) nám Drtič sliboval pivo v místním lokále, ale došli jsme před otevíračkou a nedostali nic. První škopek, na kterej jsme se těšili už všichni tři, nás čekal až v Lelekovicích, kde byla další přestávka na výměnu ponožek a promasírování Pepových kolen, které už střídavě bolely obě. Při sestupu do Vranova začalo lehce kapat a my to přivítali s povděkem jako příjemné osvěžení, netušíc slejvák, který přišel a my jej museli přečkat před vraty garáže u jednoho stavení. Když se zdálo, že přestává a my chtěli přeběhnout do hospody ke kontrole, tak nás to stihlo cestou a my mokří vběhli do první hospody, která nebyla tou pravou. Vzhledem k tomu jak jsme promokli, se nám čekání až přestane, zdálo být zbytečné a tak jsme přeběhli do druhé, U Klímů, kde nás čekala vynikající česnečka. Na tu jsme dali dva škopky a po dešti vyrazili. Tady nás doběh BoHuš, který nás na startu upozorňoval, že pokud nás dojde tak už nemáme šanci stihnout dojít v limitu. Protože pršelo a my tam čekali společně až přestane, nalil nám optimismu, že ještě máme naději. Přes indispozice mejch puchejřů a Pepových bolavých kolen, jsme nezapochybovali, byť krizová varianta byla připravována, ale srovnávali jsme se s ní těžce. Přišli jsme dojít a to buď všichni nebo nikdo a z toho plynula naše další taktika.

Snaha dojít nás hnala do cíle už jen kvůli blbejm kecům, který bysme si patrně vyslechli, kdyby se nám to nepodařilo. Občerstvení za deště ve Vranově nás natolik nakoplo, že jsme vydrželi BoHušovo tempo, který šel s jedním ze samotářů, několik kilometrů. Tady nastaly zlomové okamžiky, kdy naše poměrně svižné tempo výrazně zvyšovalo naši šanci dokončit pochod v limitu. Při průchodu lesem přes vrchol Brněnské výškovnice ( Zavíravá 525 m n.m. – 80 km) z Vranova přes Útěchov k Bilovicím začalo pršet. V lese se nám to zdálo být docela bezpečné, jelikož na nás moc nepršelo, do té doby než jsme vyšli z lesa při sestupu do Bílovic (234 m n.m – 87,5 km). Tady nás vítala bouřka v plné parádě, blesky mlátily kolem nás, kroupy nám cinkaly o hlavy ale nebyl čas zastavovat. Možná, kdybsme mezi nejnutnější věci na cestu přibalili raft, tak jsme došli o hodně dřív neboť tady jsme z kopce šli řekou. Stoupání z Bílovic na Spálenisko ( 423 m n.m. – 90 km) nebudu komentovat, kdo tam došel ví o čem mluvím. Cesta potokem, který se řítil dolů proti, přeskakování ze strany na stranu v blátě, mokří na kost, prší a bolest puchejřů a kolen byla zdrcující.  Poslední kontrola Ochoz - Říčky (397 m n.m. – 91.5 km) nám dala opět šanci na splnění v termínu. Tady patří obrovský dík všem Korýšům, kteří nás podpořili tím, že by byli rádi, kdybychom došli. BoHušovi jsme upili vody, kterou nám nabídnul. když my už neměli sílu sundat batoh a napít se vlastních kapalin. Po úmorném sestupu do údolí říčky Mariánského údolí ( 310 m n.m. – 93 km)jsme se cítili být takřka na koni a mysleli, že nejhorší máme za sebou. Opak byl pravdou. Nekonečná, ubíjející, zdrcující až depresivní cesta údolím se zdála být nekonečná. Za každou zatáčkou jsme hledali Bistro u Mlýna. Nic horšího jsme snad v životě nazažili, než beznaděj tohoto údolí, kdy jsme se dokonce donutili zrychlovat a dokonce jsme se už začali pomalu obávat termínu. Cestou jsme byli ujištěni, že nám Johnny v cíli neodpustí ani minutku, aby eliminoval nepřízeň počasí. O tomto nás přesvědčil již na startu, kdy prezentace měla začít 19:30 a byť bylo všechno připraveno již dříve…. Začala 19:30!?! Myslím, že je zbytečné už dál napínat v 19:58 hod. jsme dorazili do cíle. Bylo to o fous, ale s těmi problémy, které jsme měli to byla pro nás obrovská výhra.

Dokázali jsme pokořit Štatl.

Speciální poděkování patří mým skvělým členům týmu FoFo, kteří náš tým celou cestu přeplňovali optimismem a ani maličko nezapochybovali. Pepovi (Josef Vrba), který přes ukrutné bolesti obou kolen, dokázal zvítězit nad bolestí a pokračoval až do cíle. Drtičovi (Jaromír Salák), který znal celou trasu takřka zpaměti, neb ji objel na kole a nezůstal mu utajen žádný směrník a ani žádná značka, ukrytá vzdáleně od křižovatky. Bez něj bysme to rozhodně nedokázali. Navíc ještě pomáhal těm, kteří bloudili, neb zdůrazňoval, že cestu zná, aby se přidali. Korýšům, jednak za perfektní organizaci, kdy noční svíčkovaná byla bomba, že se nebloudilo a druhak, za podporu, kterou jsme od nich měli. Dále za obdiv toho, že ani jeden z nás žádnou stovku před touto nikdy nedal. Drtič šel jednu padesátku a já s Pepou ani jeden dálkovéj pochod neabsolvoval. Nakonec našim spolupracovníkům, kteří nás podporovali telefonicky ať z práce a nebo z Hradů, kde si na vytištěnou tabulku kilometráže psali poznámky a hlídali naši polohu.
Závěrem bych doplnil, že v cíli Drtič prohlásil, že příští rok jde znovu. Já a Pepa jsme jej ujistili, že jednou stačí a ať s náma nepočítá, ale seženeme mu stejně kvalitní tým z okruhu známých, kteří ať věřili či nevěřili, pochybovali či nepochybovali, že si to můžou zkusit taky. Stojí to za to!?! Za mě a za Pepu, byť to byla perfektní akce se špičkovou organizací, říkám „ Never more“!?!

Za FoFo sepsal LP 9.6.2008  Aleš FRIEDRICH