Pálava 2006
V roce 2006 naše výprava směřovala jak je vidět už podle názvu k Pálavě. Ubytování zajistil organizační vedoucí výpravy v Dolních Dunajovicích. Příjezd do základního tábora byl dramaticky rozdělen. Část vyrazila z Polánky po vlastní ose, zatímco druhá, poměrná část naší výpravy, odjížděla auty se ubytovat a vyrazit ostatním naproti.
1. etapa 17.7.2006 začala v okamžiku, kdy se náš peloton, čítající pro letošek 12 sportovců sjel k obědu v restauraci Zdeňka v Iváni. Po vydatném občerstvení a doplnění tekutin ve formě vitamínu G10, jsme vyrazili na plánovanou trasu. Tato vedla přes Pouzdřany, Strachotín, Horní Dolní Věstonice zpět do základního tábora. Popisovaná trasa znázorněná na mapce čítala cca 45 km. Byť se zdá poměrně krátká, byla tentokrát slunečná, pohodová ale nikdo ani já netušil, jaké problémy přinese. Díky mé neznalosti, nedbalosti a nezodpovědnosti se mi podařilo z nosiče na kole setřepat na nerovné cestě kolem Jihlavky malý modrý batůžek, ve kterém jsem měl vše potřebné pro život. TP a zelené karty od auta Ford Escort, motocyklu Yamaha R6 a Simson E51. OP, ŘP, kartu ČS, KB a VZP, mobil Nokia, foťák HP a peněženka s několika obrázky Bedřicha Smetany. Strávili jsem poetické odpoledne na rozpálené asfaltové cestě podél Jihlavky ve společnosti PČR. Přivolaný příslušník postupoval velice korektně a byť se nepodařilo vyšetřit nic, tak mu patří můj dík za trpělivost, kterou věnoval několik hodin snaze mi pomoct. Velkou pomocí, za kterou rovněž děkuji, mi byla humanitární sbírka mých přátel, kteří se na mě večer složili abych přežil. Na zpáteční cestě jsme se tedy ani tak nevěnovali obdivu Věstonické Venuše, jako celí vyprahlí doplňovali tekutiny (G10) a spěchali na večeři do restaurace Praha v Dolních Dunajovicích. Tady nás navštívil náš dlouholetý přítel a kamarád, kolega a šoumen Petr. Toho času ředitel jedné bezvýznamné elektrárny kde cukrují uhlí. Večer se vydařil a když jsme si někteří přičetli k 45 km ostatních, ještě trasu 30 km do Iváně tak to nakonec hodilo pěkných 75 km.
2. etapa 18.7.2006 začínala z Dunajovic a docela z ostra. Ráno v půl 7 jsem osedlal kolo a vyrazil na úřady vyřizovat náhradní doklady. Ostatní po probuzení vyrazili rovněž docela drsně. Nic zlého netuše vyrazili po 5044 přes Pernou na Pavlov, což je prakticky přejezd Pálavy, na Strachotín. Dál po 5043 přes Přibice do Iváně, kde čekali při kulminaci Slunce, na můj návrat. Po dalším výborném obědě u Zdeňky jsme vyrazili Jantarovou cyklostezkou až ke státní hranici. Nezapomenutelný dojem na nás v Novém Přerově zanechala restaurace plná čepic. Až tudy někdy pojedete, tak se tam určitě zastavte a budete překvapeni jaké je tam příjemné občerstvení. Dál naše cesta vedla podél hranice po Greenways Praha – Vídeň „až do“ Březí. Zde jsme neodolali se na chvíli skrýt před slunečními paprsky ve stínu zahrádky nádražní restaurace. Mimo jiné nás zde zaujal také Jukebox a velcí ptáci. Už ani nevím proč ale snad hic a únava rozhodly o tom, že se náš peloton opět rozdělil. Zatímco slabší povahy vyrazily na severovýchod do základního tábora, pár silnějších jedinců se vydalo dál po Greenways na východ až do Mikulova. Nezajímaly nás ani tak historické památky, ani malebné náměstí jako kašna, ve které jsme se zchladili a usedli na terasu vedle ní.Tady jsme až po večeři zjistili, že na jídelním lístku se vyskytuje delikatesa 1. kategorie. Ale jelikož na pečené koleno už nebylo místo, nechali jsme dvě zabalit a vezli po 5044, zkratkou přes Bavory do základního tábora. Večerní účtování nebylo jednoduché. Po celodenním vedru jsme se nakonec dopočítali 61 km. Z toho jsem nejel zhruba třetinu z důvodu cesty na úřad do Krumlova, což tam a zpět bylo cca 80 km a trasa přes Mikulov byla rovněž o 18 km delší.
3. etapa 19.7.2006 už nebyla tak schizofrenní a začala společně. V plánu byla návštěva Bořetického království. Rozjížďka rovinatou krajinou kolem Mušovských jezer se nám hodila, když jsme po 5066 – Moravské vinné – vystoupali na největší kopec Křížový vrch (250m), kde již někteří navrhovali sesazení vedoucího výpravy z funkce, neb jsme nechápali jak v takto rovinaté oblasti dokáže vybrat tak kopcovitou trasu. Ještě před dojezdem do pohádkového království nás čekal další vrch této rovinaté krajiny Tabulka (297m), ale tady už neměl nikdo sílu ani nadávat. Na koupališti v Němčičkách po doplnění tekutin, bylo vedoucímu výpravy odpuštěno. Celá výprava si v pětatřicetistupňovém vedru jasně uvědomila, že tato funkce je doživotní. V Bořeticích nás čekala prohlídka království, občerstvení, osvěžení a překvapilo nás malé jezírko plné zlatých ryb. Zpáteční cesta vedla přes Rakvice a Lednici, těsně vedle 412 Velkopavlovické cyklostezky. Volili jsme náhradní trasu neb se nám po Velkopavlovické jet opravdu nechtělo. Nutno podotknout, že tady už jsme toho měli všichni plný kecky. Bylo vedro a byla žízeň. Po krátkém odpočinku na trávníku Lednického zámku jsme po 41 Greenways vyrazili kolem rybníka Nesyt. Tady nás čekala komerční přestávka ve vinařské vesnici Sedlec, kde došlo už i na víno. I když bylo dobré a určitě kvalitní, to co nám dává G10 nám nedalo. V Mikulově jsme pak ze zahrádky již zmiňované restaurace na náměstí obdivovali historické stavby. Dominuje zde Morový sloup, sousoší Nejsvětější trojice z roku 1724. Dále pak renesanční dům U Rytířů, Dietrichsteinská hrobka, Regionální muzeum Mikulovského zámku a neskutečný pohled na Svatý kopeček s poutní dominantou kostelem Sv. Šebestiána. K tomu bylo pečené kolenoa náš kamarád Gambrinus. Večerní tiskovka v Praze pak vyhodnotila nejdelší etapu na slunečných 81 km.
Na 4.etapě 20.7.2005 jsme chtěli shlédnout pamětihodnosti Lednicko-Valtického areálu. 5044 nás dovedla na 5043 Mikulovskou Moravskou vinnou po které jsme vyrazili na jihovýchod. Míjíce Bulhary se někteří z nás zalekli, zda už nejsme moc daleko a očekávali Černé moře. Příjezdem do Lednice byl všemi očekáván chlad ale to se nestalo. Byl pařák. A při 35 stupních ve stínu se cyklistika stávala už poměrně rizikovým sportem. Čekal na nás Janův hrad z roku 1808, zapsaný v památkách UNESCO, kde již někteří přemlouvali v zoufalství lodivoda bitevníku Arnoštek, ať nás hodí do Valtic. Tento byl nabídkou tak zděšen, že ač voda do Valtic nevede se začal vymlouvat, že nemůže, neb tam nevede jeho trasa mohli by jej za to vyhodit. Tento argument všichni pochopili a pokračovali po svých. Vlastně na svých…kolech. Dál cesta vedla přes Lovecký zámeček, Nový dvůr, Chrám Tří Grácií, Svatého Huberta až k Rendez-vous. Někteří pak vyjeli až na Valtickou Kolonádu na Rajstně. Následně pak podél Syslího vrchu a Liščího kopce na starou známou Greenways, která nás dovedla až do Mikulova, kde jsme obsadili supermarket a nakoupili buřty a pečivo, které nám pak Pepa ugriloval k večeři. V centru pak došlo k rozdělení pelotonu po dlouhém vyčkávání neodzkoušené restaurace. Někteří volili nejkratší cestu ale vášniví hazardéři se zdravím, vystoupali až do známé zahrádky nad kašnou a následně pak až kolem Kočičího vrchu si vychutnali výhled na Pálavu nahoře, jezera dole a zapadající slunce na boku. Sjezd mezi vinohrady do Bavor byl pak odměnou i vysvobozením, neboť se takřka bez šlápnutí dalo dojet až do Prahy. Kde po doplnění vypocených tekutin a regeneraci sil bylo zkonstatováno obdivuhodných 71 km. Všechny památky lze prohlédnout na adrese http://www.pujcovnakol.cz/pamatky.html.
5. etapu 21.7.2005, která byla už pouze zpáteční cestou po ose už absolvovala jen značně oslabená část pelotonu. Trasa vedla po Jantarové stezce 5174 až do Iváně. Tady naši skupinku čekala startovací káva s desítkou a držkovou polívkou. Odsud zkratkou mezi poli přes Přibice do Pohořelic. Tady se nám nepodařilo otevřít žádnou z osvěžoven a tak jsme museli došlapat proti proudu Jihlavky přes Dolní Kounice až takřka do Ivančic, kde nás doplnění G10 čekalo až na Skřipku. Z významných památek z této cesty bych vyzdvihnul monument minulého režimu a poměrně zajímavé bylo setkání s Karlem. Náš definitivní rozchod se uskutečnil po vydatném obědě v restauraci Pod Alexovickou Kapličkou. Tady stopy výpravy definitivně mizí a rozjeli jsme se neznámo kam. Tento den nám tachometr ukázal skromných 48 km.
Závěrem bych ještě dodal, že letošní ročník byl v očekávání rovinatého terénu, což nás občas překvapilo a dále pak jsme všichni očekávali vlídnější počasí než v minulém roce v Nových Hradech. Tady bych neskrýval údiv nad tím, jak s námi počasí vypeklo a připravilo nám pravý opak. Po všechny dny bylo nesnesitelné vedro, jasno a slunečno. Nutno na tom vidět pozitivum, že i přesto se index žízně pohyboval daleko pod hranicí našich možností takže nám teplé počasí způsobovalo nepřímo radost. Každopádně jsme natočili minimálně v průměru 350 km což v třicetistupňových vedrech byl docela slušný výkon.
